Eva Chmelová

Když jsem byl požádán mojí dlouholetou kolegyní a přítelkyní, abych napsal pár řádek do úvodu jejího katalogu, přemýšlel jsem, čím začít a napadla mě přirozeně tato věta: Eva je krásná ženská. A když jsem pak přemýšlel, co říct o její tvorbě, tak mě zase napadlo: Eva maluje krásné obrazy.

Jakkoli by se na první pohled zdála tato dvě čítanková zvolání příliš jednoduchá, banální a lakonická, nebojím se tvrdit, že je to čistá pravda. Neboť z mé zkušenosti v prvním případě vypadá zdejší situace většinou stále podle známého přísloví: „Je ošklivá jako akademická malířka“ a v druhém případě, pokud znám nějaké hezké malířky, a je jich opravdu málo (nechť je mi odpuštěno), tak většinou malují „ošklivé obrazy“.

Proto tvrdím, že je Eva zvláštní případ! Zasluhuje si tedy pozornost, nejen proto, že je už na ni samotnou hezká podívaná, ale i proto, že při svém nelehkém životě, mateřských povinnostech a pod. si v sobě udržela vášeň pro malování, pro život zasvěcený své tvorbě.

V jejích obrazech mohu číst o jejích zápasech, vítězstvích a prohrách, rezignacích a vzápětí dalších vzpourách, také o lásce a erotice či jiných „pikanteriích“ a stále přitom budou lahodit mému oku.

Jen málo žen, při vší úctě, vydrží s tímto nasazením u tohoto nelehkého povolání, neboť je většinou život odvede k jinému, mnohem důležitějšímu poslání, které jim zde na světě nezastupitelně přísluší a již jim nezbude sil a času k návratu. Eva to dokázala a tak se stala objektem mého obdivu. Doufám, že všem, kdo budou mít možnost poznat ji i její dílo, se přihodí totéž.

Stefan Milkov, Letná 18. 10. 2003

Šťavnaté plody exotických stromů, fragmenty vzdálené krajiny, opuštěná zvlněná drapérie, akty lidských těl zastřené mihotavou clonou barevného světla… To mohou být první záznamy před obrazy malířky Evy Chmelové. Při pozornějším pohledu se však divákovi vynořují uhrančivé asociace, působivé souvislosti a dráždivé otazníky.

Eva Chmelová (nar. 1962 v Bratislavě) náleží ke generaci, jež vstoupila na českou výtvarnou scénu koncem osmdesátých let. Po studiu na pražské AVU (1981 – 87) se začala prezentovat samostatně ( někdy spolu s Ivanem Exnerem či Stefanem Milkovem) nebo na širších přehlídkách. V roce 1989 založila se svými generačními kolegy výtvarnou skupinu Tunel, s níž vstoupila do širšího povědomí. Reprezentativní vystoupení tohoto celku u nás (výstavní síň Mánes, Galerie V.Špály, Obecní dům), ale i v zahraničí (Karlsruhe, Dortmund) byla sledována s patřičnou pozorností. Od poloviny devadesátých let se Eva Chmelová soustřeďuje spíše na samostatné vystoupení skýtající větší prostor pro osobitou vrstevnatou mytologii. Chmelová je bytostnou malířkou ctící v prvé řadě tradiční práci s barvou, která se zde stává jedním z nosných pilířů jejího celkového výrazu. Kombinací hutných past a opakovaně nanášených citlivých prostupujících lazur dosahuje kvalit významných koloristů. Koncentrací na pevnou stavbu a promyšlenou kompozici se vědomě vzdaluje nevázané nahodilosti a nepodloženému experimentování.
Obrazy Evy Chmelové z devadesátých let přinášely v rámci postmoderního proudu výjevy spojující současnost s minulostí – reflexi založenou na oproštěnějším tvarosloví znaku a symbolu. Mimo konkrétní čas a prostor se odvíjely příběhy dotýkající se obecné lidské paměti – archetypálního pole ponořeného hluboko v našem podvědomí. Obrazy tohoto hledačského období (zpravidla laděného do hnědých a červených odstínů uvnitř černých kontur) harmonizovaly polohy dionýské (pudové, vzrušivé, extatické, erotické) i apollinské (prozářené, ladné, krásné, hedonistické).
Novější práce kultivované a poněkud zdrženlivé introvertní autorky doznávají jistý posun. Eva Chmelová odvrací jednoznačný pohled od prapodstat k jakémusi civilnějšímu (i když nikoliv prvoplánovému) existování. Žije, zdá se, více přítomností, konkrétními vjemy, prožitky a vzpomínkami, které se do zakoušeného „právě teď“ navracejí. Svou evidentní lásku k barvě pojí s jasně artikulovanými formami různých fragmentů reality plujícími na jemně mihotavé ploše plátna. Divákovi mnohdy je tak nabízen svérázný rébus, hieroglyfický příběh, drobné hříčky či potměšilé hádanky. Zaznamenáváme zde obnažené lidské postavy (spíše anonymní typy) ve skupinách či schoulené v intimním osamění, často i plody ovoce či zeleniny. Do ustálené malířčiny ikonografie tak vstoupila honosná granátová jablka, ostré červené papričky, také však drapérie navozující atmosféru tajemství a nedořečené situace či matoucí iluze.

Autorka v jakýchsi mozaikách pokládá vedle sebe drobná privatissima, zdobné fascinace, ambivalentní fragmenty. Barevné plošné plány jsou ozvláštňovány předměty vyjmutými z původních kontextů, žhnoucí pole je v jednom momentě konfrontováno rozpůleným ovocem, upomínajícím na touhou prohnutý ženský akt v sousedství. Obrazy Evy Chmelové jsou v dobrém smyslu slova rafinované – plné prostupů, náznaků, citací, důvěrně známé reality a intimních zákoutí, jsou melancholicky snové, někdy hořké jindy sladké, otevřené i uzavřené – jsou vrstevnatou reflexí čitelnou v závislosti na divákově osobním rozpoložení životní zkušenosti.

Radan Wagner, 2004